Když se mi narodil první syn, měla jsem o rodičovství určitou představu. Asi jako většina z nás.
Myslela jsem si, že některé věci budou náročné, jiné krásné a že postupně všechno nějak zapadne do sebe. Že budu sledovat první krůčky, první slova, první kamarády a že výzvy, které přijdou, budou podobné těm, o kterých si vyprávějí ostatní rodiče na hřišti.
Život ale někdy napíše jiný scénář.
Už ve dvou měsících se objevil první mráček v životě našeho malého zázraku. Špatný zrak, syn nefixuje, hledá obličej, potřebuje brýle – přesně si pamatuju tu chvíli v ordinaci naší pediatričky. V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi zhroutil svět. Hormony, první dítě rovná se vyplašená matka.
Čekala nás návštěva na očním a v osmi měsících přišly první brýle – brýle má dodnes (syn 5 let) a bude je mít celý život. Horizontální nystagmus, astigmatismus, šilhání,…
Teprve přibližně před rokem a půl jsme se dozvěděli, že má nedovivinuté oční nervy už z dělohy. Co jsem udělala špatně? Proč má moje dítě takhle naloženo?
Jenže tím to nekončilo.
Myslela jsem si, že největší výzvou budou brýle a vše kolem nich. Netušila jsem, že příběh, který později vedl i ke vzniku Parenting Pirates, teprve začíná.
Nedokážu přesně popsat tu chvíli, ale postupně jsme si začali všímat, že Matyášek vnímá svět trochu jinak. Nehrál si „normálně“, neběhal za dětmi, stranil se kolektivu, neměl rád příliš mnoho lidí ani hluk. A s přibývajícím věkem jsme zjistili, že jeho svět potřebuje jasný řád.
Před rokem a půl přišla diagnóza, kterou už jsme vlastně věděli: „Máte dítě s PAS.“ Musím říct, že i když to člověk ví někde uvnitř, tak slyšet to nahlas od odborníka je jako kopanec do žaludku. Brečím, když to píšu – stále jsou to silné emoce.
Začal proces učení, který vlastně trvá a je to každodenní boj s emocemi, se sebou, se svými pocity, s tím, jací rodiče chceme být. Na Matyáška „obvyklé“ metody neplatí. Je nesmírně chytrý, inteligentní, ale zároveň nevíte, kdy přijde spouštěč, který ho rozhodí.
Je to jako by mi někdo vzal mapu, podle které jsem se snažila orientovat. Najednou jsem nevěděla, co nás čeká, jestli něco dělám správně a jestli vůbec existuje nějaké "správně".
A právě tehdy začala jedna z největších lekcí mého života.
Co mi rodičovství dítěte s PAS vzalo
Vzalo mi pocit kontroly.
Dříve jsem si myslela, že když budu dostatečně připravená, zodpovědná a budu se snažit dělat věci správně, většinu situací zvládnu.
Dnes vím, že ne všechno lze naplánovat.
Vzalo mi také potřebu porovnávat.
Pamatuju si období, kdy jsem sledovala vrstevníky svého syna, děti kamarádů – kdo už mluví, kdo si hraje s ostatními dětmi… Na společných víkendech s kamarády s dětmi v podobném věku jsem sledovala, jak si spolu hrají, běhají, smějí se, plní úkoly připravené bojovky,… A náš Matyášek? Byl stranou, někde v rohu, sám – nebo přišpendlený ke mně, nebo k manželovi. To byly ty okamžiky, kdy jsem si říkala: „Proč on?“.
Postupně jsem si uvědomila, že srovnávání mě jen zraňuje a že Maty si jde vlastní cestou a kdo říká, že právě ta je špatná? Někdy se tomu srovnání nebo povzdechnutí neubráním, ale to je naprosto v pořádku – také mám právo na emoce.
Ne každý chápe, proč se moje dítě chová jinak. Vždycky se najde někdo, kdo si pomyslí: „Nevychovaný kluk.“ Nebo: „Proč kolem něj ta matka tak vyvádí? Vždyť jen přeskočil překážku nebo přešel lavičku.“
Jenže ne každý vidí celý příběh. A ne každý je ochotný porozumět.
Co mi rodičovství dítěte s PAS dalo
Matyáš mě naučil, že krásný den začíná sluníčkem a hlavně, že ani já nemusím být dokonalá. Můžu si dovolit dělat chyby a nemůžu tlačit na něj a ani na sebe. Všechno má svůj čas.
Díky němu se raduju z věcí, které bych dříve možná ani nevnímala.
Naučil mě radovat se z pokroku, který by někdo jiný považoval za samozřejmost.
Být rodičem dítěte s PAS mě naučilo zastavit se a podívat se na svět jinýma očima.
Dalo mi také pokoru -protože jsem pochopila, že nikdy nevíme, jaký příběh si nese rodina vedle nás v obchodě, na hřišti nebo v čekárně u lékaře.
A možná nejvíc mi dalo schopnost opustit představu dokonalého rodičovství.
Dnes už neusiluji o dokonalost.
Usiluji o pochopení, bezpečí, blízkost a společné malé radosti.
Kdybych mohla něco vzkázat rodičům na podobné cestě
Nejste sami.
A nemusíte mít odpověď na všechno.
Nemusíte být dokonalí.
Nemusíte zvládnout každý den s úsměvem.
Někdy stačí zvládnout dnešek.
A zítra zase o kousek dál.
Protože rodičovství není soutěž.
Je to cesta.
A i když je někdy jiná, než jsme si představovali, může být plná lásky, síly a okamžiků, které stojí za to.
Možná právě proto vzniklo Parenting Pirates.
Protože jsem potřebovala najít humor i ve dnech, kdy se zdálo, že nic nejde podle plánu. Protože jsem zjistila, že rodičovství není o dokonalosti, ale o hledání vlastní cesty.
A pokud si právě procházíte něčím podobným, ať už s dítětem s PAS nebo s jakoukoli jinou výzvou, chci vám říct jediné:
Nejste v tom sami.
Pokud jste rodičem dítěte s PAS, kdy přišel ten okamžik, kdy jste si poprvé uvědomili, že vaše cesta bude trochu jiná než jste si představovali?
Budu ráda, když se podělíte o svůj příběh. Možná právě váš komentář pomůže někomu, kdo je na začátku stejné cesty.