Před pár dny jsem jela s dětmi na plovárnu. Byl to nápad mých rodičů a setkali jsme se tam s mojí babičkou a dědou – sama bych s dvěma dětmi nejela. Moc jsem se těšila. Kluci na tomto koupališti ještě nikdy nebyli. Tobiášek začal s vestou krásně plavat, a tak jsem si říkala, že si to užijí. A možná si konečně trochu odpočinu i já.
Všechno bylo super – kluci si hráli u břehu s kyblíčkem a lodičkami, já si zaplavala, Tobiášek jel s mým tátou na skluzavce. Všechno bylo super. Dokonce jsem si došla i v klidu pro kafe nebo na záchod.
Moje mamka už ví, že když se Matyáš zeptá, kde jsem, nesmí mu jednoduše říct, že jsem odešla. Musí to nějak zamaskovat, protože jinak může přijít obrovská reakce.
Jenže moje babička to nevěděla.
Já odešla na záchod a on se zeptal. Babička nevěděla a popravdě mu to řekla.
Vyšla jsem ze záchodu a už jsem ho slyšela. Křičel na celé koupaliště.
„Za maminkou! Za maminkou!“
Za ním běžela moje máma. Lidé se otáčeli. Proběhl kolem kočárku, ve kterém spalo malé dítě. Lidé se dívali. Já už v tu chvíli věděla, že je zle.
V minulosti nám v podobné situaci pomohlo udělat to, co po nás chtěl. Takže jsem šla znovu s ním. Celou cestu křičel, že se mám jít vyčůrat.
Jenže tentokrát se to nedalo.
Na záchodě zrovna uklízeli, takže jsem si nemohla sednout do kabinky na záchod a nechat otevřeno. Jedna paní se postavila ke vchodu na záchody a nevěřícně na nás koukala.
Dívala se na nás způsobem, který mě bolel. Možná jsem si do jejího pohledu promítala víc, než v něm skutečně bylo. Ale v tu chvíli jsem měla pocit, jako bych byla máma, která nezvládá svoje dítě. Jako bychom sem snad ani nepatřili.
Já se snažila ze všech sil Matyáše uklidnit, ale věděla jsem, že je zle. Paní potřebovala uklízet, já mu to vysvětlovala, ale věděla jsem, že v takovém amoku mě neposlouchá. Jediné, co mě napadlo, bylo dostat ho na lavičku u naší deky a zkusit ho uklidnit.
A pak jsem udělala něco, za co se stydím.
Dala jsem mu u záchodů přes zadek.
Ne proto, že bych si myslela, že ho to uklidní. Věděla jsem, že v takovém stavu mě stejně nevnímá. Byl to jen zoufalý výkřik mámy, která už nevěděla, co dělat.
Nejsem na to pyšná. Ale nechci ze sebe dělat dokonalou mámu, kterou v takových chvílích nejsem.
Ječel celou cestu k lavičce. Několikrát jsem se s ním zastavila, protože mě pořád chytal a mlátil sebou. Došli jsme k lavičce, já si ho vzala na klín, držela ho, aby neublížil sobě nebo mně, a mluvila na něj a hladila ho.
A najednou jsem neřešila lidi kolem. Neřešila jsem, co si kdo myslí. Chtěla jsem jen, aby můj chlapeček přestal tak strašně trpět.
On neustále křičel, abych se šla znovu vyčůrat. Byl v takovém záchvatu, jaký jsem u něj už dlouho nezažila. Bylo mi hrozně. Tolik jsem mu chtěla pomoct.
V jednu chvíli jsem se podívala napravo. Na dece ležely dvě ženy. Jedna z nich byla ta paní od záchodů. Něco si říkaly a pak se podívaly na nás.
A já jsem tam seděla, úplně vyklepaná, a měla jsem pocit, že na mě koukají jako na mámu, která nezvládá svoje dítě. Jako bychom sem snad ani nepatřili.
Trvalo to snad věčnost, než se mi podařilo ho utišit.
Moje babička ho pak vzala se podívat na nějaké velké hodiny a já si jen dřepla a brečela jsem a brečela jsem.
Přiběhla moje máma a začala mě utěšovat. Říkala, že to bude dobrý, že je Matyášek úžasný chlapeček a že mi ostatní můžou být jedno.
Já vím, že měla pravdu.
Vím to – ale v tu chvíli jsem si připadala úplně rozbitá. Klepala jsem se ještě hodně dlouho.
Teď tu brečím jak malá holka, když to píšu.
Protože najednou nemyslím jen na to, co se stalo na plovárně. Myslím na to, co bude za pár let.
Co bude, až vyroste a já už ho takhle neudržím?
Ublíží si?
Nebo někomu jinému?
Budou se na něj lidé dívat jako na někoho, kdo si zaslouží být zavřený?
Vždyť je to můj malý, šikovný, chytrý, empatický chlapeček.
Chlapeček, který se směje. Který miluje svoje lidi. Který má rád svoje věci. Který má sny, radosti, strachy a svoje vlastní hranice.
Vždyť má právo jít, kam chce, a dělat všechno, co bude v životě chtít.
A já jen doufám, že svět jednou uvidí za jeho meltdownem i jeho.
