Stojím v obchodě. Jedno dítě se natahuje po něčem, co mu nechci koupit. Druhé se mě už po desáté ptá na tu samou věc. Prodavač mi říká, kolik mám zaplatit. Já ve spěchu házím nákup do tašky, snažím se utišit děti a zároveň vůbec slyšet, co mi říká.
A pak je cítím.
Pohledy ostatních.
A v hlavě mi běží jediná otázka: „Myslí si, že jsem špatná máma?“
Tohle zná každý rodič. Jakmile navenek nejsme perfektní. Jakmile nezvládáme s úsměvem a nekonečnou trpělivostí vysvětlovat každou situaci. Jakmile zvýšíme hlas nebo je na nás vidět únava, začneme o sobě pochybovat.
A nejhorší na tom není ani dětský pláč. Ani nekonečné otázky. Ani to, že se všechno najednou sesype. Nejhorší je ten pocit, že bychom to měly zvládnout s úsměvem. Že správná máma se nikdy nerozčílí, nikdy nezvýší hlas a vždycky ví, co dělat. Jenže taková máma neexistuje.
A vlastně to neplatí jen pro mámy. Každý táta i každá máma občas odcházejí z obchodu s pocitem, že to dnes nezvládli. Přitom většinou udělali to nejlepší, co v danou chvíli uměli.
Jenže... je ta chyba opravdu v nás?
Opravdu musíme splňovat představy společnosti i ve chvíli, kdy už jedeme z posledních sil? Kdy jsme nevyspalé, unavené a naše trpělivost už dávno není bezedná?
Nemáme i my právo na to, aby nám někdy prostě došly síly?
Rozhodně máme! Jenže uvědomit si to musíme především my sami. Přestat od sebe očekávat dokonalost. Přijmout, že i když někdy nejsme stoprocentní, vůbec to neznamená, že jsme špatní rodiče. A pak přijde den, kdy se na nás paní v obchodě usměje. Nebo pochválí dítě. Na hřišti potkáme maminku, která vypadá stejně unaveně jako my. A najednou si uvědomíme, že v tom nejsme sami.
Často totiž nejsou nejhorší pohledy ostatních. Nejhorší je hlas v naší vlastní hlavě. Ten, který nám říká, že jsme to nezvládly. Že ostatní to mají jednodušší. Že jsme měly být klidnější, trpělivější, lepší.
A víte, co je na tom možná nejzajímavější? Ve spoustě případů nás nikdo nesoudí tolik jako my sami sebe.
Žijeme na malém městě a většina místních už ví, jaký Matyáš je. Ví, že některé situace pro něj nejsou jednoduché a že ani pro nás nejsou vždycky snadné. Místo odsuzujících pohledů proto častěji potkáváme pohledy plné pochopení. Vždy se najde někdo, kdo neví nebo nechce vědět. Nebo malé dítě, které z toho nemá rozum a řekne mamince: „Ale on je divnej, on si se mnou na schovávanou hrát nebude.“ Pořád mě při takových slovech píchne u srdce. Asi už vždycky bude. Ale naučila jsem se jednu věc – nemusím každému vysvětlovat náš příběh. A hlavně kvůli tomu nemusím pochybovat o tom, jakou jsem mámou.
Každá rodina má něco. U nás jsou některé situace náročnější kvůli autismu našeho staršího syna. U jiných rodin za tím může být ADHD, období vzdoru, únava nebo prostě jen těžký den. Důvodů může být spousta. A právě proto bychom měli být opatrní, než začneme soudit.
My teď máme takové „kombo dva v jednom“. Matyáš s PAS a mladší Tobiáš má období vzdoru. A tak se z úplně obyčejných situací někdy stává boj o přežití. Po náročném dni si pak sednu a říkám si, co jsem zase všechno udělala špatně – že jsem měla tohle a tohle zase ne. Nikdo vám neřekne, jak to bude náročné – univerzální příručka neexistuje, protože každé dítě je jiné.
Nedávno jsem byla s dětmi u svých rodičů přes noc a když jsme večer seděli na zahradě, můj táta se na mě podíval a řekl:
„Musím ti říct, jak skvěle to s těma klukama zvládáš. Je to opravdu náročné, když si to člověk zkusí.“
Na chvíli jsem nevěděla, co říct.
Ta věta mě zahřála u srdce. Ne proto, že bych potřebovala pochvalu. Ale proto, že jsem měla pocit, že mě někdo opravdu vidí. Že vidí nejen děti, ale i všechnu tu každodenní snahu, která za tím je.
Nemusel s nimi být celý den sám. Stačilo jedno společně strávené odpoledne, aby pochopil, jak náročné to někdy je. Že když se sejde kluk s autismem, který mě nepustí ani na záchod, a k tomu dvouletý lumpík, který zkouší hranice, je to opravdu tvrdý oříšek. A přesto bych je za nic na světě nevyměnila.
Najednou jsem si uvědomila, že někdy nám stačí jediný člověk, který místo rady nabídne pochopení. Jediný člověk, který řekne: „Vidím tě. Vidím, jak se snažíš.“
Možná naše děti nejsou vždycky podle představ ostatních. A možná ani my nejsme vždycky podle představ společnosti. Ale to z nás nedělá špatné rodiče. Jen rodiče, kteří každý den dělají to nejlepší, co v danou chvíli umí. A to je někdy víc než dokonalost.
Zažili jste někdy podobný pocit? Nebo vám někdo řekl větu, na kterou dodnes vzpomínáte? Budu ráda, když se podělíte v komentářích.
🏴☠️ Přidejte se k naší posádce
📖 Mohlo by vás zajímat: