Když jsem čekala druhé dítě, neměla jsem pocit, že jsem připravená. První syn má PAS a rodičovství s ním se v mnohém vymyká tomu, co lidé považují za běžné.
Vlastně jsem tak čekala všechno a zároveň nic. Věděla jsem, že některé věci budou nové, jiné úplně jiné a že mě čeká spousta situací, které zažiju poprvé.
Na druhou stranu – miminko je miminko a už jedno mám. Tudíž jsem si připadala z tohoto hlediska připravená.
Vím, co znamenají probdělé noci, studená káva, hračky na každém kroku i to, že odejít z domu trvá minimálně o dvacet minut déle, než si člověk naplánuje.
Jak moc jsem se mýlila.
Dvě děti totiž nejsou jedno dítě krát dvě.
Jsou to úplně jiná disciplína.
Ne nadarmo se říká: „Jedno dítě – žádné dítě.“ A je v tom velká pravda.
- Když je jedno dítě v klidu, druhé něco provádí
Pamatuju si dobu, kdy syn spal a já si mohla na chvíli sednout.
Se dvěma dětmi?
Když jedno spí, druhé potřebuje svačinu.
Když si druhé hraje samo, první potřebuje pomoct. Náš malý autista totiž spoustu věcí, které děti v jeho věku zvládají bez problémů, nezvládá. Pomoc tak potřeboval vlastně téměř neustále.
A když náhodou nastane vzácný okamžik, kdy jsou obě děti spokojené, člověk začne podezírat vesmír, že se něco chystá. A většinou to tak taky je.
- Ticho už není odměna. Je to varování
Kdysi bylo ticho něco, po čem jsem toužila.
Dnes mě děsí.
Protože zkušenost mě naučila, že čím déle je doma ticho, tím větší je pravděpodobnost, že někdo kreslí po zdi, oškubává kytky nebo experimentuje s obsahem skřínky s dobrotama – v tom lepším případě.
Ticho není klid.
Ticho je kontrolka.
Na druhou stranu náš Matyášek funguje trochu jako bachař – když brácha vyvádí něco, co nemá – ozve se: „Maminko, co dělá brácha?“ V tu chvíli vystřelím z gauče rychlostí olympijského sprintera, protože vím, že se děje něco, co se mi rozhodně nebude líbit.
- Naučíte se řešit několik krizí najednou
S příchodem druhého dítěte se musíte stát profesionálním vyjednavačem, rozhodčím a psychologem v jedné osobě.
Největší krize totiž nastává ve chvíli, kdy si Matyášek vybere autíčko, které do té doby mladšího Tobajze vůbec nezajímalo, ale najednou se stává tím jediným, co najednou nutně potřebuje. V tu chvíli začíná litý boj na život a na smrt a vy v tom všem musíte najít balanc a urovnat hádku.
Jako na potvoru přesně v té chvíli začne kvílet konvice dovařené vody nebo vám z hrnce utíkají brambory na oběd. Multitasking získává úplně nový význam.
To jsou přesně ty okamžiky, kdy máte chuť zavřít za sebou dveře a na chvíli zmizet. Kamkoli. Hlavně neřešit právě probíhající životní krizi svých malých pirátů.
- Pocit viny si najde cestu vždycky
Když se věnujete jednomu dítěti, máte pocit, že zanedbáváte druhé.
Když se věnujete druhému, chybí vám první.
A když si konečně uděláte chvíli pro sebe, přemýšlíte, jestli byste náhodou neměli dělat něco užitečnějšího.
Trvalo mi dlouho pochopit, že není možné být stoprocentně všude a pro všechny.
A že i rodič má právo občas vypnout.
- Láska se nedělí. Násobí
Tohle mi neřekl nikdo.
A přitom je to ta nejdůležitější věc.
Měla jsem strach, jestli budu druhé dítě milovat stejně jako první.
Dnes už vím, že to tak nefunguje.
S příchodem dalšího dítěte se láska nerozdělí na poloviny.
Jen se nějak záhadně zvětší.
Po narození druhého syna jsem měla pocit, že tolik lásky snad už ani nemůžu unést.
A i když jsou dny, kdy doma připomínáme spíš pirátskou posádku po bouři než harmonickou rodinu, neměnila bych.
Protože právě ten chaos, hluk, rozházené hračky a nekonečné vyjednávání o tom, kdo měl hračku první a kdo ji teď nutně potřebuje, jsou věci, které jednou budou chybět nejvíc.
Máte doma také dva malé piráty? Co vás po narození druhého dítěte překvapilo nejvíc?